Leden 2009

jména v obrázku

18. ledna 2009 v 19:02 | Deny |  jména










jar





























Zdál se mi jen sen?

12. ledna 2009 v 12:49 | Deny |  krátké povídky
Zdál se mi jen sen?, ne byla to pravda...

Tak. Napsala poslední tečku za článkem a zaklapla notebook. Protáhla se na židli a ještě chvíli sledovala holuba za oknem. Představila si, jak přijde domů, spakuje kufr, na chvíli si ještě zdřímne a kolem deváté večer vyrazí na vlak. Začíná jí dovolená. Těší se už několik měsíců, že si konečně odpočine a nebude muset odvádět práci přesně na čas a poslouchat řeči šéfa, když se jí to nepodaří. Jede jen na týden, ale i to jí bude úplně stačit na odpočinek. Moře, teplo, slunce nad hlavou a klid. Zvedla se, vzala kabelku a vyrazila na parkoviště. Potkala několik známých, kteří jí přáli hezkou dovolenou, a už sedala do auta a vyjížděla. Dnes pojede po okruhu, ať je doma dřív. Je docela volno na to, že už končí týden a lidé jistě pojedou na víkendy pryč z města. V okamžiku, kdy si začala přemítat, co zapakuje do kufru, předjelo ji černé auto. Chtěla se podívat, kdo je za volantem, natáhla se trochu dopředu a na chvíli se nedívala na silnici. Najednou před sebou uviděla vyděšený obličej. Byla to vteřina, ale stihla šlápnout na brzdu. Asi. Vlastně si to nepamatuje.
Ví už jen to, že stála kdesi v šedém prostoru, a před ní byla její kamarádka z mládí. Její dlouhé blond vlasy měla stažené černou mašlí na dva copánky po straně hlavy. Tak ji znávala z mládí, když spolu chodívaly na základku. Na sobě měla delší hladké černé šaty. Chvíli se na sebe dívaly a bylo úplné ticho. Náhle si uvědomila, že tohle přece nemůže být pravda. Kamarádka zemřela před několika lety. Rozhlédla se kolem sebe, ale stále bylo šero, šedivo a nikde nic, ani dům ani lidé, nic. Najednou si začala uvědomovat, co se asi stalo. Jela autem domů a havarovala. Ne, ne, ne to přece nemůže být pravda, že jsem mrtvá. Podívala se znovu na kamarádku a ta se na ni usmála. Neříkala nic a tak jsem promluvila já. Nechci ještě zemřít, jsem mladá, chci si ještě užívat, chci mít děti, rodinu. Prosím, chci ještě žít. Kamarádka se znovu usmála, postoupila směrem ke mně a řekla. Budeš žít, ale až pro tebe přijdu příště, musíš semnou odejít. Pak už mít druhou šanci nebudeš. Dívaly jsme se do očí, a věděla jsem, že se za mně "tam nahoře" tentokrát přimluvila.
Z dálky se přibližovaly hlasy a už viděla i nějaké cizí obličeje. Slyšela houkat sanitku a věděla, že žije. Pomlácená, s otřesem mozku, bez dovolené, ale žije. Nevadí, zotaví se a dovolenou si užije jindy. Jen v autě bude dávat větší pozor, aby příště dojela opravdu domů.

Ps. Kamarádka byla pohřbena v černých, delších šatech a dlouhé blonďaté vlasy měla staženy do dvou cůpků černou mašlí.

Obhajoba ženy u soudu…

8. ledna 2009 v 11:49 | Deny |  krátké povídky
Obhajoba ženy u soudu...

Vážený soude. S manželem jsem už 32 let. Máme dvě děti a dokázali jsme spolu vyřešit vždy každý problém, lehčí i složitější. Vždy jsem si myslela, že mám dobré manželství,a že ho nemůže vůbec nic ohrozit. Ale velice jsem se mýlila. Po několika výmluvách, že semnou manžel nemůže jít do kina, na večeři a tam a tam, po několika výmluvách, že musí zůstat v práci o něco déle anebo dokonce ho čeká služební cesta na kterou se mu vůbec, ale vůbec nechce, jsem začala mít podezření, že není vše úplně v pořádku. Nějakou dobu jsem to ještě snášela, ale když už mně hra na "oblbování" přestala bavit, uhodila jsem na manžela a on přiznal pravdu. Už nějakou dobu má přítelkyni, kterou poznal na internetu. Ze začátku si s ní jen psal, pak byl zvědavý, jaká je ve skutečnosti a teď se s ní schází a má ji rád. (Mimochodem, ta žena je vdaná). Byl to pro mě šok a velice dlouho jsem se s tím srovnávala, ale čas jde a rány se hojí. S manželem jsme stále byli ve stejném bytě, ale každý si žil po svém. Před půl rokem se mně podařilo sehnat malý ale velice útulný byt a já se přestěhovala. Manžel na to nic neřekl, dokonce mně pomáhal se stěhováním. Když jsem se na něho dívala, měla jsem pocit, že toho muže vůbec neznám. Byl jako ve snách a snad ani nevnímal to, že jsme spolu byli tolik let a najednou je všemu konec. Já se občas stavila u manžela, on občas u mě, to když u nás byly děti s rodinou, abychom je viděli a mohli se potěšit s vnoučátkama. Jinak se už mezi námi změnilo vše a byli jsme si úplně cizí. Aspoň já si to tak myslela. Ale ouha. Manžel mně potkal ve městě s přítelem. Musím podotknout, že je přítel o několik let mladší než já. Druhý den mi u bytu zazvonil zvonek a za dveřmi stál "manžel". I když jsem ho dál nepozvala, vešel a hned začal vyprávět, že beze mě nemůže být, že si nikdy neuvědomil jak moc mu budu chybět a že chce vše vrátit tak, jak to bylo před naším rozchodem. Žena, se kterou je, pro něho nic neznamená, když se k němu vrátím, hned ji opustí, protože má rád jen mně. Řekla jsem mu, že nechápu, jak si to představuje. Já už nemám zájem o společný život s ním. Začal mně nadávat, vyčítat a došlo to až tak daleko, že jsem se ho začala bát. Každý den stál u domu, a když jsem někam šla, šel za mnou. Nenechal si nic vysvětlit. Stále říkal to samé. Vím, co rozjelo jeho chování. To že jsem si našla jiného muže a dokonce mladšího, nemohl skousnout. Jenže teď už žiju svůj život a proto se chci rozvést. Toto je moje vysvětlení a obhájení sebe sama před jeho nařčením, že jsem mu nevěrná a za to, co se stalo mezi námi, mohu jen já.
Ps. Soud toto manželství rozvedl během pěti minut. Muž měl slzy v očích.

free counters