Zdál se mi jen sen?

12. ledna 2009 v 12:49 | Deny |  krátké povídky
Zdál se mi jen sen?, ne byla to pravda...

Tak. Napsala poslední tečku za článkem a zaklapla notebook. Protáhla se na židli a ještě chvíli sledovala holuba za oknem. Představila si, jak přijde domů, spakuje kufr, na chvíli si ještě zdřímne a kolem deváté večer vyrazí na vlak. Začíná jí dovolená. Těší se už několik měsíců, že si konečně odpočine a nebude muset odvádět práci přesně na čas a poslouchat řeči šéfa, když se jí to nepodaří. Jede jen na týden, ale i to jí bude úplně stačit na odpočinek. Moře, teplo, slunce nad hlavou a klid. Zvedla se, vzala kabelku a vyrazila na parkoviště. Potkala několik známých, kteří jí přáli hezkou dovolenou, a už sedala do auta a vyjížděla. Dnes pojede po okruhu, ať je doma dřív. Je docela volno na to, že už končí týden a lidé jistě pojedou na víkendy pryč z města. V okamžiku, kdy si začala přemítat, co zapakuje do kufru, předjelo ji černé auto. Chtěla se podívat, kdo je za volantem, natáhla se trochu dopředu a na chvíli se nedívala na silnici. Najednou před sebou uviděla vyděšený obličej. Byla to vteřina, ale stihla šlápnout na brzdu. Asi. Vlastně si to nepamatuje.
Ví už jen to, že stála kdesi v šedém prostoru, a před ní byla její kamarádka z mládí. Její dlouhé blond vlasy měla stažené černou mašlí na dva copánky po straně hlavy. Tak ji znávala z mládí, když spolu chodívaly na základku. Na sobě měla delší hladké černé šaty. Chvíli se na sebe dívaly a bylo úplné ticho. Náhle si uvědomila, že tohle přece nemůže být pravda. Kamarádka zemřela před několika lety. Rozhlédla se kolem sebe, ale stále bylo šero, šedivo a nikde nic, ani dům ani lidé, nic. Najednou si začala uvědomovat, co se asi stalo. Jela autem domů a havarovala. Ne, ne, ne to přece nemůže být pravda, že jsem mrtvá. Podívala se znovu na kamarádku a ta se na ni usmála. Neříkala nic a tak jsem promluvila já. Nechci ještě zemřít, jsem mladá, chci si ještě užívat, chci mít děti, rodinu. Prosím, chci ještě žít. Kamarádka se znovu usmála, postoupila směrem ke mně a řekla. Budeš žít, ale až pro tebe přijdu příště, musíš semnou odejít. Pak už mít druhou šanci nebudeš. Dívaly jsme se do očí, a věděla jsem, že se za mně "tam nahoře" tentokrát přimluvila.
Z dálky se přibližovaly hlasy a už viděla i nějaké cizí obličeje. Slyšela houkat sanitku a věděla, že žije. Pomlácená, s otřesem mozku, bez dovolené, ale žije. Nevadí, zotaví se a dovolenou si užije jindy. Jen v autě bude dávat větší pozor, aby příště dojela opravdu domů.

Ps. Kamarádka byla pohřbena v černých, delších šatech a dlouhé blonďaté vlasy měla staženy do dvou cůpků černou mašlí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters