krátké povídky

Krátký příběh jednoho starého člověka....

25. února 2010 v 12:19 | Deny
Krátký příběh jednoho starého člověka.

Bydlíme v jednom nejmenovaném krajském městě. Máme starou babičku, která ještě do loňského roku byla relativně "fit". Chodila, jedla sama, sama se opečovala a jak té to myslelo. Až jsem jí někdy záviděla, jak si dovedla všechno pamatovat. Jediné dva problémy jí trápily. Špatně slyšela a měla dost velké bolesti v kyčli. No je to stáří, říkali lékaři a asi to tak je. Prostě už jí není dvacet. ALE...A teď začíná její krátký příběh. Babička se ke konci roku 2009 rozhodla, že musí za každou cenu jet do spořitelny nechat si zapsat úroky a kdo ví co tam ještě měla v plánu. Moc se nám nechtělo jí tam odvézt, protože byla sněhová kalamita, špatně se ve městě parkuje a jít s ní po té ledovce by nebylo nic příjemného. Ale kdepak babička. Muselo být po jejím, jinak by stále o tom jen mluvila. Tak jsme jí tam vzali. CHYBA!!! Ne vždycky je dobré udělat to, co si vezme starý člověk do hlavy. Babička nám u dveří do spořitelny upadla a zlomila si nohu v krčku. Její mamince se stalo to samé a tak vím, že u starých lidí to není vůbec dobré. No ale v nemocnici jsme se dozvěděli, že dnes už to není takový problém, krček se operuje. Dobře. Babička i ve svém věku, skoro devadesáti let operaci přestála uplně dobře a až na to, že nemohla chodit, byla "fit". Brali jsme ji jako "zdravou", jen po operaci krčku. V nemocnici si pobyla jen asi sedm dnů a pak nam ji převezli na LDN, kde prý bude rehabilitovat aby nám zase brzo chodila. Lékaři tipovali asi tři měsíce a pak půjde domů. Souhlasili jsme. Babička nám připadala v pořadku, byla veselá, jen ta noha ji bolela. ALE!!! I přez to, že nám v nemocnici hlásili, že je vše v úplném pořádku, v LDN jsme zjistili, ze má babička dost velkou proleženinu na zádech. Báli se nám to lékaři při převozu nahlasit? PROČ? Dobrá, stalo se. U babičky jsme byli každy den odpoledne tak dloho, jak nám to sestry dovolili. Snažili jsme se s ní dělat cviky, které dopoledne cvičila s rehabilitační sestrou a i přez časté babiččiny výmluvy, že jí to moc bolí a že jí bolí hlava a kdesi cosi...začala lenivět... jsme s ní stále cvičili. A po asi tak mesíci a půl byla schopná dojit s pomocnou "klíckou" až ke dvěřím . Veliký úspěch to byl. Jenže bohužel v jeden den nám bylo telefonicky zděleno, že byla babička odvezena do nemocnice na georontologii, protože začala krvácet z konečníku. Co se stalo? Jeli jsme do nemocnice, ale tam jsme se nic nedozvěděli. Právě jí dělají různá vyšetření, bylo nám řečeno. Čekali jsme ale i tak nám vůbec nikdo nic neřekl. Dobrá. Stavíme se zítra, snad seženeme lékaře, který nám podá informace. Ale ouha. Najít v nemocnici lékaře, který je ochotný dát informaci o starém člověku rodině, je asi veliký problém. Sestra nic neví, čekejte na lékaře, má jednání. Čekáme, ale lékař stále nikde. Nakonec nás sestra pustila k babičce. Ve chvíli. kdy jsme ji uviděli ležet na JIPce (PROČ?), úplně jsme se zhrozili. Bez zubů, napojená na hadičky a přístroje ležel člověk, který vypadal jako by umíral. Proboha, co to má znamenat? Došli jsme k ní, ale místo pozdravu vydávala jen neartikulované zvuky. Po chvíli nás poznala a snažila se mluvit. Byla jí rozumět jen některá slova. Mluvila z cesty. PROČ? Nikdo se u nás nestavil, nikdo nám nedal vysvětlení co se děje. Babička leží, nohama a jednou rukou hýbe, ale s levou rukou nehne, jako by ji neměla. Chvílema neodpoví na otázku, jako by nás nevnímala. Jsme z toho úplně mimo. Babička si přece jen zlomila nohu v krčku. Teď je z ní skoro troska a nikdo nám nedá vysvětlení co se děje? Tento příběh je velice čerstvý. Babička stále leží na JIPce a dnes za ní jdeme znova. Pokusíme se sehnat lékaře a doufám že dostaneme vysvětlení. Ještě víc doufáme, že jí dnes bude lépe a že to vše bylo jen od léků které dostala kvůli vyšetřeni. Strašně bych chtěla věřit, že ten strach co teď máme není opodstatněný a že se nám babička vrátí domů zase tak "fit" jak byla před úrazem. Strašně nerada bych si myslela, že lékaři z člověka, kterému relativně nic nebylo udělali "ležící trosku". Jen jediné mně stále teď vrtá v hlavě. Proč se nikdo neobtěžuje informovat nejbližší příbuzné o stavu pacienta? Je u nás zdravotnictví opravdu už v tak strašném stavu, že jít do nemocnice je o strach? Uvidíme. Čas ukáže.

Ps.: Dodatečně dopisuji, že babička přežila, ale sám primář při propouštění připustil, že jí vyšetření tak složitá a najednou, dělat neměli a jen díky tomu, že má na její věk srdíčko i ostatní důležité orgány velice v pořádku a tělo se s vyšetřením dokázalo poprat, přežila.

Zdál se mi jen sen?

12. ledna 2009 v 12:49 | Deny
Zdál se mi jen sen?, ne byla to pravda...

Tak. Napsala poslední tečku za článkem a zaklapla notebook. Protáhla se na židli a ještě chvíli sledovala holuba za oknem. Představila si, jak přijde domů, spakuje kufr, na chvíli si ještě zdřímne a kolem deváté večer vyrazí na vlak. Začíná jí dovolená. Těší se už několik měsíců, že si konečně odpočine a nebude muset odvádět práci přesně na čas a poslouchat řeči šéfa, když se jí to nepodaří. Jede jen na týden, ale i to jí bude úplně stačit na odpočinek. Moře, teplo, slunce nad hlavou a klid. Zvedla se, vzala kabelku a vyrazila na parkoviště. Potkala několik známých, kteří jí přáli hezkou dovolenou, a už sedala do auta a vyjížděla. Dnes pojede po okruhu, ať je doma dřív. Je docela volno na to, že už končí týden a lidé jistě pojedou na víkendy pryč z města. V okamžiku, kdy si začala přemítat, co zapakuje do kufru, předjelo ji černé auto. Chtěla se podívat, kdo je za volantem, natáhla se trochu dopředu a na chvíli se nedívala na silnici. Najednou před sebou uviděla vyděšený obličej. Byla to vteřina, ale stihla šlápnout na brzdu. Asi. Vlastně si to nepamatuje.
Ví už jen to, že stála kdesi v šedém prostoru, a před ní byla její kamarádka z mládí. Její dlouhé blond vlasy měla stažené černou mašlí na dva copánky po straně hlavy. Tak ji znávala z mládí, když spolu chodívaly na základku. Na sobě měla delší hladké černé šaty. Chvíli se na sebe dívaly a bylo úplné ticho. Náhle si uvědomila, že tohle přece nemůže být pravda. Kamarádka zemřela před několika lety. Rozhlédla se kolem sebe, ale stále bylo šero, šedivo a nikde nic, ani dům ani lidé, nic. Najednou si začala uvědomovat, co se asi stalo. Jela autem domů a havarovala. Ne, ne, ne to přece nemůže být pravda, že jsem mrtvá. Podívala se znovu na kamarádku a ta se na ni usmála. Neříkala nic a tak jsem promluvila já. Nechci ještě zemřít, jsem mladá, chci si ještě užívat, chci mít děti, rodinu. Prosím, chci ještě žít. Kamarádka se znovu usmála, postoupila směrem ke mně a řekla. Budeš žít, ale až pro tebe přijdu příště, musíš semnou odejít. Pak už mít druhou šanci nebudeš. Dívaly jsme se do očí, a věděla jsem, že se za mně "tam nahoře" tentokrát přimluvila.
Z dálky se přibližovaly hlasy a už viděla i nějaké cizí obličeje. Slyšela houkat sanitku a věděla, že žije. Pomlácená, s otřesem mozku, bez dovolené, ale žije. Nevadí, zotaví se a dovolenou si užije jindy. Jen v autě bude dávat větší pozor, aby příště dojela opravdu domů.

Ps. Kamarádka byla pohřbena v černých, delších šatech a dlouhé blonďaté vlasy měla staženy do dvou cůpků černou mašlí.

Obhajoba ženy u soudu…

8. ledna 2009 v 11:49 | Deny
Obhajoba ženy u soudu...

Vážený soude. S manželem jsem už 32 let. Máme dvě děti a dokázali jsme spolu vyřešit vždy každý problém, lehčí i složitější. Vždy jsem si myslela, že mám dobré manželství,a že ho nemůže vůbec nic ohrozit. Ale velice jsem se mýlila. Po několika výmluvách, že semnou manžel nemůže jít do kina, na večeři a tam a tam, po několika výmluvách, že musí zůstat v práci o něco déle anebo dokonce ho čeká služební cesta na kterou se mu vůbec, ale vůbec nechce, jsem začala mít podezření, že není vše úplně v pořádku. Nějakou dobu jsem to ještě snášela, ale když už mně hra na "oblbování" přestala bavit, uhodila jsem na manžela a on přiznal pravdu. Už nějakou dobu má přítelkyni, kterou poznal na internetu. Ze začátku si s ní jen psal, pak byl zvědavý, jaká je ve skutečnosti a teď se s ní schází a má ji rád. (Mimochodem, ta žena je vdaná). Byl to pro mě šok a velice dlouho jsem se s tím srovnávala, ale čas jde a rány se hojí. S manželem jsme stále byli ve stejném bytě, ale každý si žil po svém. Před půl rokem se mně podařilo sehnat malý ale velice útulný byt a já se přestěhovala. Manžel na to nic neřekl, dokonce mně pomáhal se stěhováním. Když jsem se na něho dívala, měla jsem pocit, že toho muže vůbec neznám. Byl jako ve snách a snad ani nevnímal to, že jsme spolu byli tolik let a najednou je všemu konec. Já se občas stavila u manžela, on občas u mě, to když u nás byly děti s rodinou, abychom je viděli a mohli se potěšit s vnoučátkama. Jinak se už mezi námi změnilo vše a byli jsme si úplně cizí. Aspoň já si to tak myslela. Ale ouha. Manžel mně potkal ve městě s přítelem. Musím podotknout, že je přítel o několik let mladší než já. Druhý den mi u bytu zazvonil zvonek a za dveřmi stál "manžel". I když jsem ho dál nepozvala, vešel a hned začal vyprávět, že beze mě nemůže být, že si nikdy neuvědomil jak moc mu budu chybět a že chce vše vrátit tak, jak to bylo před naším rozchodem. Žena, se kterou je, pro něho nic neznamená, když se k němu vrátím, hned ji opustí, protože má rád jen mně. Řekla jsem mu, že nechápu, jak si to představuje. Já už nemám zájem o společný život s ním. Začal mně nadávat, vyčítat a došlo to až tak daleko, že jsem se ho začala bát. Každý den stál u domu, a když jsem někam šla, šel za mnou. Nenechal si nic vysvětlit. Stále říkal to samé. Vím, co rozjelo jeho chování. To že jsem si našla jiného muže a dokonce mladšího, nemohl skousnout. Jenže teď už žiju svůj život a proto se chci rozvést. Toto je moje vysvětlení a obhájení sebe sama před jeho nařčením, že jsem mu nevěrná a za to, co se stalo mezi námi, mohu jen já.
Ps. Soud toto manželství rozvedl během pěti minut. Muž měl slzy v očích.

život...

17. prosince 2008 v 1:19 | Deny
Život...

Stála tam a nevěděla co dělat. Každé ranní vstávání jí dělalo čím dál větší problémy. Od doby, co od ní manžel odešel, a to je už skoro měsíc, neměla chuť ráno vstávat z postele a jít do práce. Ještě si nezvykla na myšlenku, že zůstane zbytek života sama. Moc jí chyběl, a i to, že odešel k jiné ženě, jí už tolik nevadilo, a dokázala by odpustit, kdyby se k ní vrátil. Ještě chvíli jen tak civěla na budík a pak konečně odešla do koupelny. Nijak moc se neupravovala, nemá pro koho. Vypila pár loků čaje a šla na autobus. Zase se zpozdila a v práci bude vysvětlovat, proč. Nastoupila, sedla si k oknu a bezmyšlenkovitě se dívala ven na lidi, kteří jako ona spěchali do práce. Najednou se zvedla, a když autobus zastavil, vystoupila. Rozhédla se, a vykročila k parku přes ulici. Všude viděla jen seď. Šedé domy, šedé ulice, a i lidé jí připadali nějak šediví a smutní. Prošla parkem k náměstí a zůstala stát jako přikovaná. Naproti přes ulici stál on. Její manžel. Byl sám a díval se do výkladní skříně velkého obchodního domu, který zde postavili před pěti lety, a kde s ním nakupovala zařízení do jejich nového bytu. To vše je už dávno. Najednou se jí vybavila ta krásná doba, kdy se spolu velice milovali a ani jeden by nevěřil, že jim to vydrží jen pět let. Právě ve chvíli kdy chtěla zahnut do sousední ulice, otočil se a zadíval jejím směrem. Usmál se a vykročil k ní. Srdíčko v ní poskočilo a na velice krátkou chvíli uvěřila, že to, co se stalo, byl jen hloupý sen, ze kterého se právě teď probouzí. Blížil se k ní a už, už se chtěla rozběhnout, když si všimla mladé ženy procházející vedle ní. Náhle si uvědomila, že se její manžel nedívá a neusmívá na ní, ale na tu mladou, atraktivní ženu, která šla přímo k němu. Políbil ji, vzal kolem ramen a odcházeli spolu dál ulicí směrem k parku. Prošli kolem ní, ani si jí nevšimli. Stála a jen se dívala. Neví ani jak dlouho, ale najednou vzala mobil, zavolala do práce a sdělila šéfové, že si bere den volna. Nikdy něco takového neudělala, vždy domlouvala volno několik dnů dopředu, ale tentokrát jí bylo všechno jedno. Jen řekla "beru si den volna" a mobil vypnula. Úplně. Teď nemá náladu na jekékoli vysvětlování. Ještě jednou se zadívala směrem k parku, pak pohodila hlavou, její hnědé, delší vlasy zavlály ve větru, a vykročila směrem k autobusu. Poprvé po měsíci, měla příjemný pocit svobody. Náhle věděla, že i když je teď sama, jednou zase najde někoho s kým jí bude dobře. Počká, nespěchá. Užije si svobody, a jako první zavolá všem kamarádkám, na které neměla v poslední době čas. Vždyť život je krásný, proč si ho kazit kvůli někomu, kdo si to nezaslouží. Jedna etapa života končí a začíná nová. Prostě tak to je. Odjela domů a pustila se do vystěhování všech věcí, které si u ní manžel ještě nechával. Potom přestěhovala nábytek, ze skříní vyházela oblečení, které už nenosila a hned zítra si půjde koupit nové. Při tom všem si stále říkala. Proč se trápit pro muže, který o ní už nestojí? Láska musí být opětovaná, na vše musí být dva. Když miluje jen jeden, nemá smysl ve vztahu okračovat. Každá bolest přebolí, a musí se začít znova. A ona začíná. Její život se změní a od teď už nevidí vše šedivé a ponuré, strohé. Změnily se barvy, a hlavně se změnila ona. Začná nový život.....
 
 

Reklama
free counters